Zemědělská politika je dlouhodobě jednou z nejvíce kontroverzních evropských politik. Vědci z Brna analyzovali data, z kterých vyplývá, že existují významné nerovnováhy v příjmu malých a velkých zemědělských podniků. Zatímco malé firmy využívají více neplacenou vlastní práci, velké firmy naopak těží z rozsahu obdělávaných ploch. Oba typu podniků přitom preferují stejnou budoucí strategii rozvoje založenou na posílení zapojení moderních technologií precizního zemědělství.

"Poskytnutí dostatečného objemu finančních prostředků na nákup moderních zemědělských technologií využitelných jak malými, tak velkými zemědělskými podniky povede k vyšší produktivitě a environmentální udržitelnosti zemědělské produkce. Tato politika povede k vyšší šetrnosti práce s půdou, menší spotřebě umělých hnojiv na jednotku produkce a nahrazení stále více nedostupné pracovní síly," doporučuje Lubor Lacina z Ústavu financí PEF MENDELU.

Zároveň doporučuje na úrovni Evropské unie a členských států vést debatu mezi producenty, zpracovateli, výrobci potravin a konečnými spotřebiteli, zda jsou výměnou za vyšší udržitelnost v budoucnu ochotni akceptovat i vyšší cenu potravin.

Rozdělení finanční podpory mezi malé a velké zemědělské podniky je v současné době nejcitlivější otázkou debaty o podobě zemědělské politiky po roce 2023. Ve prospěch intenzivnější podpory malých zemědělců hovoří především jejich větší důraz na udržitelnost, kvalitu půdního fondu, omezení vodní eroze a biodiverzitu. Důležitým faktorem je pak také schopnost menších zemědělců realizovat produkci i prodej konečnému zákazníkovi na regionální úrovni, což je plně v souladu s konceptem programu EU Z farmy přímo na vidličku.

Ve prospěch velkých zemědělských podniků pak hovoří vyšší ekonomická efektivita produkce z důvodu úspor z rozsahu i schopnost zvyšování produktivity výroby. "Negativní se pak u velkých farem jeví odtrženost vlastníků půdy a těch co na půdě hospodaří, menší biodiversita nebo nadužívání umělých hnojiv s cílem intenzifikace produkce a ekonomického zisku bez ohledu na kvalitu půdního fondu, který je neobnovitelným zdrojem," uvedl Lacina.

Zemědělská politika EU financovaná prostřednictvím rozpočtu EU je dlouhodobě jednou z nejvíce kontroverzních evropských politik. Jejím cílem v době vzniku v 50. letech 20. století bylo především zajistit potravinovou soběstačnost Evropy, stabilizovat výkupní ceny pro farmáře a zajistit stabilní ceny pro konečné spotřebitele. Od 70. let prošla politika významnými reformami, přesto je stále jakákoliv další navrhovaná změna vnímána zemědělci, příjemci dotací, velmi citlivě. Výdaje na zemědělství jsou po výdajích na podporu ekonomického růstu, boje s klimatickou změnou a podpory zaostávajících regionů, druhou největší položkou výdajů rozpočtu EU. "Ačkoliv podíl zemědělského sektoru i zemědělců ve většině vyspělých zemí tvoří méně než 3% HDP a celkové zaměstnanosti, hraje zemědělská lobby velmi významnou roli při vyjednávání reforem zemědělské politiky," dodal Lacina. Forma dotací pro další období je v současné době velkým tématem také v České republice.