Ombudsmanka Anna Šabatová, do jejíž působnosti patří ochrana před diskriminací a zajišťování rovného zacházení, s ní souhlasí a dodává: "Před deseti lety se bouřlivě diskutovalo o tom, jestli antidiskriminační zákon potřebujeme a jestli se u nás diskriminace vyskytuje. Dnes už o tom těžko někdo pochybuje. K diskriminaci dochází zcela běžně v nejrůznějších oblastech, někdy dokonce velmi často, jen tyto jevy nebyly v minulosti pojmenovány a oběti nerovného zacházení neměli šanci se bránit. Díky antidiskriminačnímu zákonu se pomalu daří společnost v některých oblastech života kultivovat k férovému a rovnému přístupu. Řada stereotypů a předsudků však přetrvává." Podle ní k tomu přispívá nízká ochota samotných obětí diskriminace bránit se proti porušování svých práv, nesmířit se s nerovným zacházením a nebát se obrátit i na soud. Důvodem je přetrvávající přesvědčení, že nemá smysl se bránit, obava před dalšími hrozbami ze strany diskriminujících i nedostatek finančních prostředků na soudní výlohy. I po deseti letech účinnosti antidiskriminačního zákona se tak lidé na soudy obrátí v průměru pouze s pěti žalobami proti diskriminaci za rok. "Ocitáme se v začarovaném kruhu. Máme sice zákon, který zakazuje diskriminaci, ale protože se lidé nebrání a hrozba žalob je nízká, diskriminovat se vyplácí. Po deseti letech účinnosti antidiskriminačního zákona si musíme přiznat, že mu chybí možnosti efektivní vymahatelnosti nápravy a zejména preventivní účinek," vysvětluje ombudsmanka.

Jedním z témat mezinárodní konference je proto novela antidiskriminačního zákona. Poslankyně Monika Červíčková spolu se skupinou poslanců předložila návrh, který by měl vést k usnadnění přístupu k soudu pro všechny oběti diskriminace tím, že počítá s přesunem důkazního břemene ve všech antidiskriminačních žalobách. Zjednodušil by se přístup k soudní ochraně například pro typické oběti diskriminace z důvodu věku nebo zdravotního postižení. Preventivní účinek by pak antidiskriminačními zákonu dodala navrhovaná možnost tzv. veřejné žaloby.

Soudce Nejvyššího správního soudu Ivo Pospíšil se v hlavním konferenčním příspěvku zamýšlí nad diskriminační problematikou v judikatuře vrcholných soudů. Nízký počet žalob proti diskriminaci vede i k tomu, že se soudy s touto problematikou nesetkávají příliš často. Patrné je to i v poměrně nízkém počtu rozhodnutí, v nichž Ústavní soud, Nejvyšší správní soud a Nejvyšší soud pracují s antidiskriminačním zákonem. Přesto Ivo Pospíšil ve svém příspěvku odkazuje na zajímavé judikáty z posledních let, které přispěly k výkladu některých pojmů z oblasti diskriminace.