Kárného provinění se soudkyně nedopustila při výkonu své soudcovské funkce, ale ve svém soukromém občanském životě. Tím šlo o případ ojedinělý. Kárný soud nicméně dospěl k závěru, že soudkyně porušila svou zákonnou povinnost zdržet se v občanském životě všeho, co by mohlo ohrozit důvěru veřejnosti v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Porušila tak i soudcovskou etiku. Soudce se totiž musí za všech okolností i mimo výkon funkce ve svém občanském životě chovat tak, aby nesnižoval vážnost soudcovského stavu. Má nejen projevovat úctu k právu a chovat se v souladu s ním, ale též se vyvarovat i jen zdání, že svým nevhodným chováním právo nerespektuje či porušuje. Musí se vyhnout jednání, které by ohrozilo nebo i jen mohlo ohrozit jeho bezúhonnost, a tím i důvěru veřejnosti v celý soudcovský stav. "Důvěra veřejnosti v justici se totiž buduje pracně a dlouho, zatímco selhání jednotlivého soudce ji může snadno a rychle zničit.", upozornil předseda kárného senátu Tomáš Langášek.

Kárný senát v rozhodnutí zdůraznil, že ujme-li se dobrovolně funkce opatrovníka soudce, očekává od něj veřejnost oprávněně, že své povinnosti opatrovníka bude plnit vzorně, takřka učebnicově. Tím spíš, jde-li o soudce působícího v opatrovnické nebo příbuzné agendě, jakou byla i soudkyně Pilařová. "Kdo jiný by měl lépe chápat účel opatrovnictví a znát povinnosti, které to obnáší?"

Soudkyně však oproti těmto očekáváním poskytla všem velmi špatný příklad toho, jak opatrovnictví vypadat nemá, bez ohledu na to, že tvrdila, že opatrovanec a širší rodina se vším souhlasili. Vyvolala objektivní zjevný střet zájmů mezi zájmem svým a zájmem osoby, jejíž práva a zájmy měla důsledně a nezávisle hájit a prosazovat, tento střet zájmů udržovala a využila k tomu, že rozmnožila svůj vlastní majetek na jeho úkor. Koupila od něj polovinu jeho domu v Praze Dejvicích za podhodnocenou kupní cenu, na kupní cenu si vzala úvěr u banky, podepsala s bankou jako dlužnice a s opatrovancem jako zástavcem zástavní smlouvu, kterou opatrovanec její dluh u banky zajistil i podílem na nemovitosti, který mu zbyl. Prohloubila tak jeho závislost na své osobě. Dům pak nechala zrekonstruovat převážně za jeho úspory, nastěhovala se do něj, přitom opatrovanec jej využívá jen k občasné návštěvě, neboť jinak vzhledem ke svému hendikepu pobývá v soukromém zařízení, které mu poskytuje komplexní pečovatelské služby. JUDr. Pilařová také z jeho účtu převáděla peníze i ve prospěch svého účtu a účtů svých zletilých dětí na úhradu svých a jejich potřeb, aniž tyto platby uspokojivě vysvětlila.

Bez ohledu na péči, kterou opatrovanci věnuje, tak porušila základní zásady opatrovnictví a popřela jeho smysl. Opatrovník totiž nesmí upřednostňovat své zájmy či prosazovat je proti zájmům opatrovaného. Vzhledem k hendikepu opatrovance nemůže být ospravedlnitelným důvodem ani to, že opatrovanec se vším souhlasil nebo si to dokonce přál, jinak by byl smysl opatrovnictví zcela popřen. "Povinností opatrovníka je chránit opatrovance nejen před třetími osobami, ale koneckonců i před sebou samým.", stojí v rozhodnutí kárného senátu.

Předseda kárného senátu Tomáš Langášek při vyhlášení rozhodnutí konstatoval, že "negativní reputační následky jednání dr. Pilařové pro celou justici nelze hodnotit jinak než jako velice závažné. Jen odvolání soudkyně z funkce je s to ochránit pověst justice před dalším poškozováním, k němuž by nevyhnutelně docházelo, pokud by soudkyně zůstala členkou soudcovského sboru a přitom trvale profitovala z výsledku svého neetického jednání."