Imunitní systém se sestává z obrovského počtu jednotlivých buněk, bílých krvinek. Při imunitní odpovědi musí být všechny buňky koordinovány tak, aby byla potlačena infekce a zároveň se minimalizovaly vedlejší škody v podobě poškození vlastních tkání. Proto bílé krvinky začnou s ostatními buňkami v organismu komunikovat. Imunitními buňkami uvolňovaný protein interleukin 17 (IL-17) funguje jako jeden z klíčových signálů, jenž buňky uvádí do stavu bojové pohotovosti.

Buňka, která takový signál zachytí, spouští specifický typ zánětlivé odpovědi, jenž vede k potlačení některých kvasinkových a bakteriálních infekcí kůže a sliznic. Na druhou stranu, pokud koordinace imunitních buněk z nějakého důvodu selhává, může se spustit autoimunitní systém a dojít obrazně řečeno k jakési palbě do vlastních řad. Právě IL-17 hraje zásadní úlohu v některých autoimunitních chorobách, jako je lupénka nebo psoriatická artritida.

Dosud neznámá součástka s komiksovým názvem

Každá buňka vnímá prozánětlivý signál proteinu IL-17 pouze tehdy, pokud má na svém povrchu příslušný "přijímač" neboli "receptor pro IL-17". Pomocí moderního přístupu se spolupracujícím laboratořím Ondřeje Štěpánka z Ústavu molekulární genetiky AV ČR a Petera Drábera z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v centru BIOCEV podařilo objevit doposud neznámou komponentu tohoto receptoru.

"Jedná se o protein s téměř komiksovým názvem "CKLF-like MARVEL transmembrane domain-containing protein 4", zkráceně CMTM4. Následný výzkum ukázal, že CMTM4 je nezbytný pro složení receptoru pro IL-17, a tedy pro vnímavost buněk k tomuto signálu," vysvětluje Peter Dráber. Pomocí technologie CRISPR-Cas9, která umožňuje editovat genetickou informaci uloženou v DNA, byly připraveny buněčné linie a později i geneticky modifikované myši, jimž příslušný gen pro CMTM4 chybí. "Buňky bez CMTM4 ztratily schopnost reagovat na IL-17. Obdobně myši, které postrádaly CMTM4, byly do značné míry ochráněny před autoimunitní lupénkou," dodává Ondřej Štěpánek.

Vzhledem k zásadní roli IL-17 v některých autoimunitních nemocech se nabízí zatím hypotetická možnost, že CMTM4 by mohl sloužit jako cíl pro budoucí terapii těchto onemocnění.

Studie, která významně rozšiřuje poznání o zásadních molekulárních mechanismech imunitního systému, byla publikována v Nature Immunology, jednom z nejprestižnějších imunologických časopisů.