Úřad se věcí zabýval na základě podnětu, který upozorňoval na možné zneužití dominantního postavení společností Cinema City Czech s.r.o. účtováním poplatku Virtual Print Fee (dále jen "poplatek VPF") ve výši 500 eur za každý kinosál, v němž bude film nasazen.

Poplatek VPF započali provozovatelé kin celosvětově účtovat kolem roku 2009. Sloužil k úhradě nákladů na digitalizaci kinosálů, z níž měli prospěch zejména producenti filmů. Z tohoto důvodu požadovali provozovatelé kin tuto nákladnou investici od producentů uhradit. Běžnou praxí hrazení nákladů na digitalizaci kinosálů bylo využití služeb integrátora, který poskytl finanční prostředky a následně vybíral poplatek VPF od distributorů do předem stanovené výše, přičemž po jejím dosažení přestal poplatek VPF vybírat.

Soutěžitel Cinema City účtoval poplatek VPF producentům filmových děl (přeneseně přes jejich distributory) od roku 2011. Rozhodl se nevyužít služeb integrátora a namísto toho zvolil metodu financování digitalizace kinosálů z vlastních zdrojů. Na její úhradu následně vybíral poplatek VPF od producentů filmových děl, aniž by byla předem stanovena částka, kterou měl tento poplatek uhradit. Od poloviny roku 2017 postupně přestával poplatky VPF vybírat od skupiny významných hollywoodských producentů, se kterými jako jedinými podepsal smlouvy o hrazení nákladů digitalizace s pevně stanovenou částkou k úhradě. Poslední z těchto smluv byla ukončena v polovině roku 2020, avšak od ostatních producentů filmových děl, s nimiž smlouvy dojednány nebyly, byl poplatek VPF nadále vybírán. Soutěžitel Cinema City přitom dostatečně nezdůvodnil, proč jsou tímto poplatkem zatíženy filmy pouze určitých producentů.

Po analýze výsledků předběžného šetření Úřad dospěl k závěru, že soutěžitel Cinema City, jakožto provozovatel nejrozsáhlejší sítě multikin na území České republiky, by mohl dosahovat dominantního postavení. Výše popsané jednání Úřad vyhodnotil jako indicii možného zneužití dominantního postavení spočívající v uplatňování rozdílných podmínek vůči filmovým producentům při shodném či srovnatelném plnění, aniž by pro to existovaly objektivně ospravedlnitelné důvody. Tímto jednáním mohlo docházet ke znevýhodnění zejména českých a evropských producentů filmových děl v hospodářské soutěži s producenty hollywoodskými. O těchto svých předběžných závěrech Úřad soutěžitele Cinema City informoval s tím, že v případě rychlého a efektivního narovnání soutěžního prostředí lze v daném případě tento potenciální soutěžní problém vyřešit tzv. soutěžní advokacií.

Soutěžitel Cinema City v reakci na šetření a následnou výzvu Úřadu přestával v průběhu roku 2021 poplatek VPF za nasazení jednotlivých filmů v České republice uplatňovat. Od roku 2022 již v České republice poplatek VPF neúčtuje žádným tuzemským ani zahraničním filmovým producentům.

Tím, že již v průběhu šetření prováděného Úřadem upustil soutěžitel Cinema City od vybírání poplatku VPF i od zbývající skupiny distributorů filmových děl, došlo k odstranění obav Úřadu z možného narušování hospodářské soutěže. Proto Úřad v dané věci nezahájil správní řízení. Prostřednictvím alternativního řešení soutěžního problému (soutěžní advokacie) tak docílil v předmětném případě efektivnějšího a rychlejšího dosažení účelu soutěžní politiky, kterým je ochrana hospodářské soutěže.

K využití alternativního řešení namísto zahájení správního řízení Úřad přistoupil i na základě snahy soutěžitele Cinema City přijmout co nejrychleji efektivní nápravná opatření. Díky tomu došlo k rychlému, jednoznačnému a efektivnímu odstranění možných negativních dopadů na hospodářskou soutěž a její účinné obnově bez nutnosti vést správní řízení.

Využití alternativního řešení soutěžních problémů není pro Úřad závazné. U každého případu se vyhodnocuje ad hoc, zda Úřad k řešení mimo správní řízení přistoupí, nebo zda naopak bude zahajovat sankční správní řízení.