Předmětné ustanovení je obsaženo v § 257 písm. j) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek. Úřad v takových případech zastavuje správní řízení o přezkoumání úkonů zadavatele, neboť po uzavření smlouvy již nemůže reálně zasáhnout do zadávacího řízení a případné pochybení zadavatele tedy nelze ošetřit nápravným opatřením.

Podle Ústavního soudu je uvedené ustanovení konformní s ústavním pořádkem a institut zastavení řízení nelze považovat za nepřiměřený. Představuje sice určité omezení práv uchazečů o veřejnou zakázku, neboť povinnost zastavit řízení o přezkoumání úkonů zadavatele v zadávacím řízení při uzavření smlouvy na plnění předmětu přezkoumávané veřejné zakázky odnímá příslušným orgánům možnost meritorního přezkumu postupu zadavatele, avšak toto omezení sleduje legitimní cíl. Tím je podle Ústavního soudu zajištění účinnosti rozhodnutí ve fázi před uzavřením smlouvy na předmět veřejné zakázky. Omezení je vůči sledovanému cíli přiměřené, neboť právo účastníků přezkumného řízení není omezeno absolutně. Zákon o zadávání veřejných zakázek totiž obsahuje několik institutů, jež mají zajistit, aby bylo meritorní rozhodnutí zásadně vydáno. Zejména jde o úpravu tzv. blokační lhůty, ve které zadavatel nesmí uzavřít smlouvu na předmět veřejné zakázky, na niž může Úřad dále navázat vydáním předběžného opatření zakazujícího zadavateli uzavřít smlouvu, a to i bez návrhu.

Soud rovněž uvedl, že neexistuje subjektivní právo uchazečů na uzavření smlouvy na předmět veřejné zakázky a z pohledu práva na soudní a jinou právní ochranu je proto přiměřené, že forma účinné ochrany vůči porušení práva na rovné zacházení je v různých fázích zadávacího řízení odlišná. Ve fázi před uzavřením smlouvy tuto ochranu představují ochranná opatření (zrušení zadávacího řízení či jednotlivého úkonu zadavatele), ve fázi po uzavření smlouvy prostředek ochrany představuje možnost domáhat se proti státu náhrady škody podle speciálního zákona.