Program v 16 hodin zahájilo promítání dokumentu Petry Všelichové Vzkaz Luďka Eliáše a dokumentu Petra Lokaje Osud číslo A 2026. Obě projekce připomněly život a odkaz této významné osobnosti. Luděk Eliáš byl herec, režisér, někdejší ředitel Divadla Petra Bezruče, moderátor, ale také a pamětník holocaustu a člen Českého svazu bojovníků za svobodu.

Při samotném slavnostním odhalování busty zavzpomínali na Luďka Eliáše emeritní členka Divadla Petra Bezruče paní Marie Viková a herec Norbert Lichý. "S panem Eliášem se strašně dobře povídalo a myslím, že můžu říct, že jsme byli - snad! - kamarádi. Udělal hodně jak pro tohle divadlo, tak pro ostravský rozhlas. Ke stáří chodil ještě besedovat o holocaustu se studenty. Strašně mi schází rozhovory s ním, byl to velmi, velmi moudrý muž," řekl člen souboru Divadla Petra Bezruče Norbert Lichý.

Akce se zúčastnil také hejtman Moravskoslezského kraje Ivo Vondrák a 1. náměstek hejtmana kraje pro kulturu Lukáš Curylo. "S panem Eliášem jsem se naposledy setkal během slavnostního obědu se členy Českého svazu bojovníků za svobodu. Vyprávěl o svých zážitcích z války, pochodu smrti, ale taky z období, kdy nesl těžké následky kvůli své účasti na pookupačním vysílání rozhlasu v srpnu osmašedesát. Jeho povídání bývala vždy nesmírně poutavá, ovšem vyprávěná lidsky a bez patosu. Luděk Eliáš byl bezesporu jednou z nejvýznamnějších osobností kraje a jsem nesmírně rád, že jsem mu ještě za jeho života mohl udělit prestižní ocenění Osobnost Moravskoslezského kraje. Odhalení busty v Divadle Petra Bezruče vnímám jako poctu, kterou si člověk, jakým byl Luděk Eliáš, rozhodně zaslouží," uzavřel hejtman kraje Ivo Vondrák.

Luděk Eliáš se narodil 29. června 1923 ve Slaném. V únoru 1942 byl deportován do ghetta v Terezíně. Odtud transportem do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, později do Sachsenhausenu. Přežil koncentrační tábory, letecké nálety i pochod smrti. Po válce se začal Luděk Eliáš profesionálně věnovat divadlu, které začal hrát již v Terezíně. Působil ve Slaném, Písku a Českých Budějovicích, v roce 1956 zakotvil natrvalo v Ostravě, kde se stal ředitelem Divadla Petra Bezruče. Začal pracovat i v rozhlase jako moderátor a šéfredaktor. V srpnu 1968 se podílel na svobodném pookupačním vysílání Českého rozhlasu, které do historie vstoupilo jako "osm dní Ostravského rozhlasu". Od 21. do 28. srpna vysílal ostravský rozhlas necenzurované a pravdivé informace o aktuálním dění. Následky byly kruté a Luděk Eliáš musel rozhlas opustit. Zahrál si ve filmech Jsem nebe (1970), Sedm havranů (1967), Píseň o lítosti (1999), Návrat ztraceného ráje (1999), ale třeba také Kletba Bratří Grimmů. O jeho životních osudech natočil režisér Petr Lokaj v roce 2008 televizní dokument Osud č. A2026, v roce 2012 se stal pátým laureátem Ceny Jaromíra Šavrdy za svědectví o totalitě, kterou uděluje občanské sdružení PANT u příležitosti Dne lidských práv. Portrétní dokument s názvem Holocaust v životě Luďka Eliáše režisérek Kláry Řezníčkové a Moniky Horsákové získal spolu s dalším snímkem o Janu Zajícovi první cenu v sekci Člověk a společnost na mezinárodním filmovém festivalu Ekofilm v roce 2012. Jeho příběhu se věnuje také dokument s názvem Holocaust v Čechách a na Moravě. Luděk Eliáš se také věnoval práci s mládeží, předával svá svědectví v rámci projektu Příběhy bezpráví Jeden svět na školách od organizace Člověk v tísni. Své zkušenosti a moudra vyprávěl věrohodně a lidsky, tím dokázal mládež oslovit a vést k zamyšlení nad hrůznými činy totalitních režimů. V květnu 2018 mu hejtman kraje Ivo Vondrák udělil ocenění Osobnost Moravskoslezského kraje.

Zemřel 10. července 2018.