"Rok 1938 lze nepochybně označit za nejtragičtější, ale také nejdynamičtější období Československých dějin. Na jedné straně naděje, odvaha a nadšení se bránit, na té druhé nesmírné zklamání, hořkost a pocit zrady. Ačkoliv o okolnostech Mnichovské dohody, mobilizace a demobilizace, potažmo pohraničního opevnění, toho bylo napsáno již mnoho, ne tolik se hovoří a ví o období druhé republiky (1. října 1938-14. března 1939). V té době se Československá "okleštěná" republika vzdala parlamentní demokracie a na základě vnějších, ale i vnitřních příčin, si zvolila cestu zapření první republiky," komentuje tehdejší situaci ředitel východočeské pobočky Paměti národa Tomáš Heller.

"Proto je nejen pro badatele, ale i pro zájemce o novodobou československou historii nesmírně poučné ponořit se do příběhů lidí, kteří se museli po Mnichovu vyrovnávat s národní katastrofou," myslí si Heller, podle nějž je také zajímavé sledovat problémy, které byla nucena druhorepubliková vláda řešit. "Migrace, sociální traumata, vzestup nacionalistických a xenofobních sil, ale také závist, hledání obětních beránků a politika národního sobectví ukázaly odvrácenou tvář československého demokratismu. Druhá republika vypovídá o stavu dnešní společnosti mnohem více, než jsme ochotni si přiznat," dodává.

Hildegarda Zemanová
Rodiče pamětnice Hildegardy Zemanové, roz. Morávkové, jejíž příběh před šesti lety natočil dokumentarista Vít Lucuk, to neměli jako národnostně smíšený pár jednoduché - otec Josef Morávek jako Čech v německém pohraničí před válkou, matka Anna Morávková jako Němka v prvních letech po válce. "Když tu byli Němci, tak dávali najevo, že jsme Češi, a v pětačtyřicátým maminka musela nosit bílou pásku. To byla zase Němka," poznamenala k tomu pamětnice.

Rodina Morávkových žila v Nové Vsi u Bartošovic v Orlických horách, kde se pamětnice narodila. V rodině se stejně jako ve všech domácnostech v této ryze německé obci mluvilo německy a to i přesto, že otec pamětnice byl Čech a matka vyrůstala v česko-německé rodině. Otec pracoval jako kolář a v malé vesnici měl často problém se sháněním práce, což se ještě zhoršilo po nástupu Sudetoněmecké strany v čele s Konrádem Henleinem. Český původ Josefa Morávka začal být pro některé místní Němce překážkou. "Do té doby nebyl problém, než začala ta Henleinova strana. Pak začaly problémy, že zkrátka neměl práci. On jako kolář ty kola dával kováři, aby na ně dal ty železný ráfky. Co byl ten starej kovář, s kterým spolupracoval, tak ten zemřel a přišel tam novej a to byl henleinovec a oni tam přitáhli koláře Němce a u tý kovárny byla vedle nějaké místnost a on dělal v tý místnosti a zkrátka k tátovi práci nenosili," popisovala tehdejší situaci pamětnice s tím, že si otec začal později vydělávat stavěním bunkrů v rámci budování pohraničního opevnění.

Napětí v československém pohraničí mezi henleinovci a Čechoslováky v roce 1938 zesílilo. Sudetoněmecký Freikorps, tvořený dobrovolníky z řad sudetských Němců tajně vycvičených v Německu, se snažil situaci vyhrotit a po nocích jeho příslušníci přepadávali v pohraničí vojenské a četnické hlídky a stanice, pošty a další úřady. Na jeden takový útok, který se odehrál 21. září 1938 na oddělení finanční stráže v Nové Vsi, si pamatuje i Hildegarda Zemanová. "V osmatřicátým z toho Freikorpsu házeli nějaký granáty do toho finančního oddělení. To se střílelo a to víte, to jsme měli strach, co bude. Bylo to v noci. Jenom jsme to slyšeli... Ono se mluvilo, že tam byl ten jeden voják zraněnej a jeden financ přišel o oko, ale to nevím, to jenom, co se mluvilo," vzpomínala pamětnice. Zraněnými, o nichž se zmiňuje, byli dozorce Jaroslav Rázek a vojín Krupička, druhý jmenovaný střelnému zranění později podlehl.

Matka pamětnice se s lidmi pracujícími ve strážní budově znala, proto v rodině toto přepadení velice prožívali. Dokonce Hildegarda Zemanová chodila se svou sestrou spát k manželce vedoucího oddělení, aby tam nebyla v noci, když měl manžel službu, sama doma. "To víte, ona bědovala, měla strach. Když se střílelo, tak to na nás přenášela. Příjemný to nebylo. My jsme bydleli těsně pod lesem a ten les šel až k Orlici, a to kdyby někdo přeběh tu Orlici, tak by se dostal až k nám k baráku. Ale on tatínek byl takový kliďas. On vždycky říkal: ,Až Hitler přijede tady nahoru, tak to stačí, když budem ještě utíkat," " vyprávěla pamětnice s tím, že tatínek sloužil jako voják v první světové válce, proto byl na rozdíl on nich klidný.

Po podepsání Mnichovské dohody musela finanční stráž vesnici opustit. A následně během války měl otec pamětnice kvůli svému původu problémy. Pracoval v lese, kde kácel stromy, ale Němci ho odmítali vzít k sobě do pracovní skupiny, takže mu chodila do lesa pomáhat jeho manželka, matka pamětnice, protože pro jednoho člověka to byla velice náročná práce.

Celý životní příběh Hildegardy Zemanové společně s dobovými fotografiemi a příběhy dalších pamětníků najdete v archivu Paměti národa na www.pametnaroda.cz.