Právě na psychologickou, ale také lékařskou podporu těchto pacientů a rodinných příslušníků se zaměřil projekt, na němž spolupracuje Fakultní nemocnice Olomouc a Univerzita Palackého v Olomouci, konkrétně Institut sociálních determinant zdraví (OUSHI) působící při Cyrilometodějské teologické fakultě. Cílem projektu spolufinancovaného Technologickou agenturou ČR v rámci Programu Éta je navrhnout a v praxi ověřit model vzdálené psychologické pomoci pro dětské i dospělé paliativní pacienty, který by mohl částečně nahradit osobní péči realizovanou za běžných okolností. Odborníci nemají v úmyslu nahradit moderními komunikačními prostředky osobní péči, nýbrž nabídnout alternativu tam, kde péči není možné zajistit běžnou cestou, a také umožnit lidem i během "lockdownu" častější kontakt se zdravotně sociálními pracovníky nebo psychologem.

Podpůrný tým paliativní péče FN Olomouc ve spolupráci s Národním telemedicínským centrem (NTMC) do projektu zařadil pacienty s chronickým srdečním selháním a rodiny, které pečují o chronické paliativní dětské pacienty. "Prostřednictvím telemedicínského portálu se mohou od loňského podzimu spojit s psychologem, sociálním pracovníkem, paliativní sestrou, lékařem nebo s kaplanem. Prostřednictvím portálu si mohou také objednávat léky a pomůcky, posílat zprávy nebo provádět videokonzultace," vyjmenovává možnosti projektový pracovník NTMC Michal Štýbnar.

Úvodní testování probíhá na skupině dospělých pacientů s diagnózou srdečního selhání a také na rodinách paliativních dětských pacientů. "U obou skupin sledujeme, jak reagují na využití technologií, jestli vůbec tuto formu péče považují za přínosnou a jestli je ten fakt, že jsou v paliativní péči, neodradí od toho, aby se učili něco nového," vysvětluje Michal Štýbnar. Tým odborníků z různých oborů zjišťuje, jak tyto pacienty ideálně oslovit, jak jim sdělit, že existuje možnost "distanční" podpory a sleduje její využití. "Videokonzultace ve fakultní nemocnici využíváme již delší dobu, momentálně máme v databázi zhruba 140 chronických pacientů. Ale poprvé jsme s touto nabídkou oslovili paliativní pacienty," dodává.

Podle psycholožky Marie Marečkové jsou dosavadní reakce klientů kladné a nikoho k účasti nebylo třeba přemlouvat. "Informuji je o možnostech podpory a tématech, o nichž spolu můžeme hovořit, ať už je to úleva od potíží psychologickými prostředky, komunikace o věcech s důležitými lidmi, zejména dětmi, nebo spolupráce se zdravotním systémem. Zatím službu nikdo neodmítl, minimálně se nemocní a jejich rodiny chtěli dozvědět více či si uložit kontakt pro další potřebu," popisuje terapeutka s tím, že při rozhovorech může těžit z dobře navázaného kontaktu pacientů s týmem a jejich důvěry vůči zainteresovaným odborníkům.

Nezastírá však, že on-line komunikace o tak citlivých tématech, jaká jsou s paliativní péčí spojená, má jistá úskalí. Část klientů totiž není zběhlá v používání techniky nebo k ní nemají důvěru a proto jim je bližší spíše rozhovor po telefonu. "Distanční práce má rozhodně svá specifika, ať už je to riziko ztráty kontaktu kvůli chybě techniky a chybě připojení, nebo omezení prostředím, v němž klient pobývá, a škála metod, které můžeme používat," vysvětluje terapeutka, která si uvědomuje, že on-line konzultace do určité míry nemohou nahradit osobní kontakt. "Máme ale velkou výhodu v možnosti potřebné provázet podle jejich aktuální potřeby v jejich přirozeném prostředí. Osobně jsem velkým zastáncem telemedicíny jako dalšího nástroje podpory potřebných pro její dostupnost, nízkoprahovost, pružnost a efektivitu. Jsem nadšená, že se můžu na rozvoji takto významného momentu zdravotní péče podílet," zdůrazňuje Marie Marečková.

Videokonzultace jsou přínosné a v některých případech přímo nezbytné i pro lékaře, kteří sledují zdravotní stav paliativních pacientů. Jak podotýká lékařka I. interní kliniky - kardiologické Marie Lazárová, je to skvělý a z hlediska množství sdílených informací kvalitnější nástroj než jen prostý telefonát. "Jsme s pacientem v očním kontaktu a zaznamenáváme i nonverbální komunikaci. Má obrovské výhody zvláště v současné době, kdy se řada pacientů bojí do nemocnice ze strachu z koronavirové nákazy chodit," vyzdvihuje potenciál moderních technologií. Uznává však, že zvlášť mezi starší generací mohou panovat ostych, obavy nebo dokonce strach z "chytrých" přístrojů. "Ale i mezi seniory se už situace mění. Obsluha zařízení a aplikací je čím dál jednodušší nebo jim často pomáhají jejich děti," podotýká.

V poslední době - a koronavirová pandemie to samozřejmě posílila - sleduje, že o nabídku videokonzultací je větší zájem. "Klienti jsou díky tomu klidnější. Cítí, že jsou stále pod dohledem, že jsou v naší péči, že jejich výsledky někdo sleduje a vyhodnocuje. Každopádně vnímám telemedicínu a videokonzultace jako doplněk zdravotní péče, nikoliv náhradu. Návštěvu u lékaře, u specialisty nemůže nahradit. Pacienta chci vždy raději vidět osobně, videokonzultace je a bude záložním řešením, které je zvlášť v situaci, jaká panuje v posledním roce, velmi praktické," hodnotí lékařka se zkušenostmi ze stáží v Kanadě nebo Spojených státech, která v projektu distanční podpory paliativních pacientů pečuje o klienty s diagnózou srdečního selhání. "Paliativa je u nás bohužel vnímána jako definitiva, jakoby rozsudek, ale úplně se zapomíná na to, že naším úkolem a hlavním cílem je podpora. Jsme v první řadě podpůrný tým. Tomu odpovídá i škála činností a služeb a profesí, které v týmu nabízíme. Všichni jsme pacientům k dispozici, abychom zlepšili kvalitu jejich života," zdůrazňuje lékařka.

S tím souhlasí Zdenka Krhutová z Frýdku-Místku, pacientka s diagnózou srdečního selhání, která se projektu "vzdálené" paliativní péče účastní. "Bylo by asi lepší, kdyby se místo termínu paliativní péče používalo jiné označení - třeba péče o obohacení života. Pro mě to tedy obrovské obohacení života rozhodně je," pochvaluje si paní Krhutová v rozhovoru. "Komunikace s nemocnicí je pro mě obrovská vzpruha. Pro někoho, kdo je sám, může být tato komunikace a péče lékařů a psycholožky skutečným požehnáním," myslí si.