Česká republika v poslední době zažívá rekordně nízkou nezaměstnanost a zejména technicky zaměřené firmy mají stále větší potíže obsazovat volné pozice. "Tato situace však nahrává zaměstnancům, kteří tak mohou prosazovat zlepšení pracovních podmínek. Vedle výše platu se nejčastěji jedná o rovnováhu mezi pracovním a osobním životem, takzvanou work-life balance. Především mladší ročníky totiž nejsou ochotny trávit v práci více času, než je nutné," upozorňuje personalistka Gabriela Kodenková ze společnosti Talentica.cz zaměřující se na nábor technicky zaměřených pracovníků. A podle statistik se lidem omezovat práci přesčas daří. Dle dat Českého statistického úřadu (ČSÚ) se ve třetím čtvrtletí loňského roku muselo pracovat přesčas jen 8,6 procenta zaměstnanců, což je vůbec nejnižší číslo od roku 2014, kdy ČSÚ začal tuto statistiku vést. V roce 2017 to bylo pro srovnání necelých 10 procent lidí.

Celosvětové statistiky ovšem ukazují, že se práce přesčas stále týká stovek milionů lidí. Dle dat Mezinárodní organizace práce z roku 2018 pracuje více než 48 hodin týdně 22 procent světové pracující populace. Kritická je situace hlavně v Japonsku, kde je intenzivní práce kulturně zakořeněnou normou. Podle japonské vládní studie z roku 2016 téměř čtvrtina tamních společností požaduje po svých zaměstnancích odpracovat každý měsíc více než 80 hodin přesčasů.

Negativní vliv práce přesčas na lidské zdraví a psychiku dokumentují četné vědecké studie. Nedávný průzkum francouzských odborníků mezi 143 tisíci respondenty například prokázal, že u lidí pracujících více než 10 hodin denně nejméně padesátkrát do roka bylo o 29 procent vyšší riziko, že je postihne mozková mrtvice. Největší riziko poté hrozilo lidem ve věku pod 50 let na úřednických či jiných kancelářských pozicích. K obdobným závěrům přitom již v roce 2015 dospěla studie publikovaná v britském odborném medicínském žurnálu The Lancet, jež efekty přesčasů zkoumala na 600 tisících lidech. Jiné průzkumy poté našly souvislost mezi prací přesčas a horším psychickým zdravím, nižší kvalitou spánku, i vyšší pravděpodobností rozvoje nezdravých návyků jako kouření, nadměrné konzumace alkoholu či přibírání na váze.

To, že řada lidí pracuje déle, než jim zákon ukládá, ovšem nelze připsat na vrub pouze požadavkům zaměstnavatelů. Mnoho lidí si jednoduše svou práci často nosí i domů, neboť ji nestíhají dokončit v určeném čase. Rostou také počty workoholiků, zejména těch závislých na práci z finančních důvodů. "Nedostatek odpočinku na úkor práce však nejen poškozuje lidské fyzické a psychické zdraví, ale vede i k větší nespokojenosti v práci a zvýšené míře stresu.

Tyto jevy pak dále ovlivňují výkonnost pracovníků, ti nestíhají plnit své úkoly v pracovní době a pracují přesčas nebo doma. Dostávají se tak do začarovaného kruhu," varuje Gabriela Kodenková s tím, že naučit se najít rovnováhu mezi prací a osobním životem musejí především lidé sami, avšak pomocnou ruku by jim měli být ochotni podat i jejich zaměstnavatelé. "Firmy by měly své zaměstnance podporovat v tom, aby si udržovali zdravou work-life balance. Neměly by trvat na práci přesčas, není-li to bezpodmínečně nutné, a měly by pracovníkům zajistit takové podmínky, aby své úkoly zvládali v předepsané pracovní době. Tedy například zlepšit komunikaci, aby nedocházelo k prostojům kvůli nejasnému zadání, redukovat porady na nezbytnou míru a kupříkladu také omezit přístup zaměstnanců k různým ?zabijákům času", jako je třeba internet," dodává Kodenková.