Kino-beseda se konala na Fakultě filozofické, kde je už měsíc ke zhlédnutí také komiksová výstava neziskové organizace Post Bellum Ještě jsme ve válce. Jak v úvodu zmínil proděkan fakulty Pavel Panoch, pro velký zájem veřejnosti je výstava prodloužena až do 13. listopadu. V současnosti se připravuje i venkovní výstava v areálu univerzity, která by měla být instalovaná kolem lavičky Václava Havla.

Hlavním hostem kino-besedy byla pardubická disidentka a signatářka Charty 77 Jarmila Stibicová, kterou po zhlédnutí videodokumentu Post Bellum podrobně zpovídal šéfredaktor Paměti národa Milchal Šmíd. Společně prošli její vzpomínky na události od 60. až do 90. let minulého století.

Jarmila Stibicová vzpomínala na organizování hladovky v roce 1969 na podporu Palachových požadavků, na jednání s reformními komunisty i na noční střet demonstrantů s lidovými milicemi na výročí vstupu sovětských vojsk 21. srpna 1969 v Praze, který označila za brutální. "Byl to zlom, poprvé zasahovali naši. Bylo vidět, že nemůžeme od komunistické reprezentace nic čekat," vyprávěla. Kvůli těmto svým aktivitám byla následně stíhána na svobodě a souzena za rozšiřování protistátních letáků a musela opustit své místo pedagožky na pardubické střední chemické škole. Jak vzpomínala, tehdejší vedení školní odborové organizace proti tomu podalo rozklad, ale neúspěšně.

Své následné podepsání Charty 77 paní Stibicová nikdy nepovažovala za hrdinství, protože dle jejích slov nešlo o život jako po roce 1948, jen o ztrátu postavení či práce. "Vadilo nám, že tady na venkově nic neděláme. V Praze byly kontakty, ale tady bylo jen pár lidí, kteří si mohli důvěřovat. Byli jsme izolovaní. Charta byla možnost, jak se veřejně ozvat," zdůvodňovala svůj podpis. Jak vysvětlovala, sama nikoho k podpisu Charty 77 nevybízela. "Lidé v mém okruhu věděli, že jsme to podepsali, ale víceméně každý měl důvody to nepodepsat, protože to nebyl jen osobní dopad, ale i na rodinu a děti," uvedla s tím, že byla zklamaná, jak malou odezvu měl zmíněný dokument mezi lidmi.

Jarmila Stibicová vzpomínala také na svou práci pro Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), kdy sledovala případy perzekvovaných lidí z východních Čech i z jiných částí země souzených v Hradci Králové. Účastnila se soudních jednání, i když nebyla vpuštěna dovnitř, alespoň seděla na chodbě a hovořila s těmi, kteří se soudního líčení mohli účastnit. V té době už také spolupracovala se členy východočeského undergroundu. "To byla chyba režimu. Kdyby je nechali se věnovat umění, které se jim líbilo, a neříkali jim, co mají dělat, tak by se věnovali jen té muzice. Ale takhle vznikla reakce a zapojovali se do petičních akcí," vysvětlovala Stibicová odpor mladých členů undergroundu ke komunistickému režimu.

V rámci besedy také zavzpomínala na Václava Havla, kterého navštěvovala na Hrádečku i právě se členy východočeského undergroundu. "Nejeli jsme s manželem, to by nás hned zatkli. Výhodou Hrádečku bylo, že byl na kraji lesa. Byla jsem jako houbařka s košíkem a houbičkama a zezadu jsem se na Hrádeček dostala," popisovala svou taktiku, jak uniknout policejní kontrole. V současnosti tu podle ní Václav Havel hodně chybí. "Byl velice slušný. A i kritiku dokázal podat tak, že nikoho neurazil. Určitě by tu v řadě situací, které se tu řeší, jeho hlas byl slyšet," dodala.

Moderátor besedy Michal Šmíd se ptal paní Stibicové také na její poslední zatčení 20. listopadu 1989 kvůli organizování shromáždění ve Východočeském divadle, kde měla přečíst prohlášení. Jak uvedla, zaznamenala tehdy změnu v chování příslušníků Veřejné bezpečnosti, kteří ji zatýkali. "Ti už tušili, že je něco ve vzduchu, tak se mi omlouvali, že za to nemůžou, že to mají nařízené," vyprávěla s tím, že se podle ní snažili dávat celou dobu najevo, že nechtějí být srovnáváni se Státní bezpečností, že s nimi nemají nic společného.

K závěru přišla řeč i na její politické angažmá začátkem 90. let. Ačkoli dle svých slov nikdy nechtěla jít do politiky, protože jí zajímala spíše lidskoprávní tématika, nakonec přeci jen usedla v pardubickém zastupitelstvu. "Prosadit to, co jste pokládali za správné, nebylo jednoduché. Stejně tak něčemu zabránit," zhodnotila svou zkušenost z komunální politiky.