Nejvyšší správní soud dal za pravdu žalobci, že vykonával práci v rámci 24hodinových směn, které ale byly účelově rozděleny na 12 hodin výkonu služby a 12 hodin služební pohotovosti. Podle soudu nebyla žalobci v rozhodném období formálně nařízena služební pohotovost a pro takový postup nebyla splněna ani podmínka existence důležitého zájmu služby (či taková skutečnost minimálně neplyne ze spisu a ani ji nikdo netvrdil), tak jak je problematika služební pohotovosti upravena v § 30 zákona o vojácích z povolání.

Soud také zjistil, že v době označené jako služební pohotovost vykonávali vojáci stejnou činnost, která je náplní činnosti LZS a SAR, a to zcela pravidelně a byla jim za tuto dobu vyplacena pouze příslušná náhrada.

Podle rozhodnutí soudu žalobci náleží za čas označený jako služební pohotovost plat včetně případných příplatků.

"Nejvyšší správní soud tedy nemá pochyb o tom, že rozdělení směn LZS a SAR bylo čistě formální a účelové, zřejmě vedené snahou o finanční úsporu či v důsledku dlouhodobé personální poddimenzovanosti letky (jak to ostatně vyplývá i ze svědeckých výpovědí). Soud nemůže vyloučit, že vojáci určení do služeb LZS a SAR podstatnou část doby označené jako služební pohotovost žádné úkoly nevykonávali a že se kupříkladu mohli věnovat odpočinku. To však nic nemění na skutečnosti, že to byli pouze a výlučně oni, kdo museli být stále připraveni vykonávat činnost, která je náplní služby LZS a SAR, stejně jako v době od 7 do 19 hodin. Přitom doba ke vzletu vrtulníku činila čtyři minuty přes den a deset minut v noci pro vrtulník LZS, deset minut v jakoukoliv denní dobu pak pro vrtulník SAR.", uvedla k rozhodnutí ve věci sp. zn. 1 As 247/2021 předsedkyně 1. senátu Lenka Kaniová.

Nejvyšší správní soud eviduje k dnešnímu dni okolo čtyřiceti obdobných kasačních stížností; cca deset z nich již rozhodl.