Transplantace ledviny je nadějí pro pacienty s chronickým selháním ledvin a je v současné době metodou volby léčby tohoto onemocnění. Bez provedení transplantace jsou pacienti odkázáni na náhradu funkce ledvin hemodialýzou pomocí umělé ledviny nebo peritoneální dialýzou. Tyto metody jsou zatíženy řadou nepříjemných komplikací a umožňují pouze částečnou náhradu vylučovací funkce ledvin, tedy očistu krve od odpadních látek, které se v ní hromadí, nikoliv ale náhradu funkce metabolické a endokrinní, jak je tomu u transplantované ledviny. "Životnost transplantovaných ledvin se během posledních třiceti let výrazně zlepšila. Mezi lety 1986 a 1995 fungovalo jeden rok po transplantaci 87 procent transplantovaných ledvin a po pěti letech 75 procent těchto orgánů. Mezi lety 2006 a 2015 se tato čísla zvýšila na 92 procent fungujících ledvin rok po transplantaci a na 84 procent po pěti letech. V průměru transplantované ledviny přežívají 15 až 18 let. Pokud ledvina přestane pracovat, pacient se vrací na čekací listinu pro další transplantaci. Protože opakované transplantace jsou však náročnější, zejména z imunologického hlediska, často to znamená alespoň přechodný návrat k dialyzační léčbě. Východiskem je proto prodloužení životnosti transplantovaného orgánu cestou velmi pečlivého, komplexního a pravidelného sledování pacientů v transplantačních poradnách a inovacemi v imunosupresivní léčbě ,šitými" na míru každému pacientovi," vysvětluje nefrolog prof. MUDr. Josef Zadražil, CSc., někdejší přednosta III. interní kliniky - nefrologické, revmatologické a endokrinologické FN Olomouc a nynější děkan Lékařské fakulty Univerzity Palackého, který stál u vývoje olomouckého programu transplantací ledvin.

Ten se postupně rozbíhal od již zmíněného roku 1984, kdy bylo ve Fakultní nemocnici Olomouc transplantováno prvních šest ledvin. V roce 1987 už to bylo 17 těchto výkonů a v roce 1995 dokonce 47. A že transplantace ledvin olomoučtí odborníci umějí, dokazují i dvě pacientky, které patří k jedněm z prvních klientek transplantačního centra a s funkční darovanou ledvinou žijí již třicet let.

Mgr. Helena Šišmová z Drahlova se transplantace v olomoucké fakultní nemocnici dočkala 25. října 1991. "Narodila jsem se s chronickou glomerulonefritidou, navíc před zákrokem v olomoucké fakultní nemocnici jsem měla za sebou již jeden neúspěšný transplantační pokus v Praze. Samozřejmě jsem tedy měla obavy, ale hlavně jsem se těšila, že se konečně zbavím nekonečných dialýz. Všechno dobře dopadlo, i když jsem po operaci ležela na klinice ze všech nejdéle. Ostatní pacienti kolem mě chodili domů a u mě se stále čekalo, až se nový orgán správně uchytí," vzpomíná letos osmapadesátiletá žena.

Život s novou ledvinou je pro ni i po těch třiceti letech od transplantace hlavně svoboda. "Můžu všude bez přemýšlení o tom, jestli tam bude možnost dialýzy. Tu jsem opravdu nesnášela, neustále jsem z ní zvracela. Dnešní nefrologičtí pacienti si ani neumí představit, jaké byly před těmi desetiletími používané dialyzační roztoky, které nešetřily organismus tak, jak je tomu dnes. Po transplantaci mi začal v podstatě nový život, který je úžasný. Já se jen mohu modlit, aby to tak ještě dlouhou dobu vydrželo," usmívá se Helena Šišmová, která je maminkou syna a s manželem jsou spolu již 37 let.

Lada Temelová z Petrovic u Karviné absolvovala úspěšnou transplantaci ledviny hned na první pokus o pouhý měsíc později, přesně 20. listopadu 1991. "Nemocná jsem byla od svých pěti let, kdy jsem prodělala spálu, jejíž léčba se bohužel zanedbala a přestaly mi postupně fungovat ledviny. Nejdřív jedna a potom i druhá. Od té doby byl pro mě život jedno velké trápení. Jako mladé holce mi bylo neustále špatně, byla jsem závislá na přístrojích, nezajímali mě ani kluci," popisuje žití bez funkčních ledvin Lada Temelová.

Zákrok ve FN Olomouc absolvovala ve svých 21 letech. "Pamatuji si ten obrovský strach, když mě vezla sanitka z Karviné dvě hodiny do nemocnice. Navíc se ten den nemohlo kvůli počasí létat a ledvina putovala zdaleka kodrcající se sanitkou. Byly to dlouhé hodiny plné obav. Naštěstí vše dobře dopadlo, pak už si vzpomínám jen na to, jak mě po probuzení všechno bolelo," vybavuje si dnes jednapadesátiletá "průkopnice" olomouckého transplantačního programu.

Odměnou za prodělané útrapy jí byl nový, plnohodnotný život. "Konečně jsem mohla a můžu jíst a pít, co chci. Třeba pít jsem do té doby kvůli chorobě vůbec neuměla, musela jsem se to znovu učit. Najednou jsem nebyla závislá na přístrojích, začala jsem chodit na diskotéky, cestovat. Vdala jsem se, mám výborného muže sportovce a skvělého syna, je to jako zázrak," líčí žena, která již stihla navštívit například Tunisko, Turecko či Egypt.

Obě dámy děkuji za svou šanci odborníkům z Fakultní nemocnice Olomouc. "Jsou tu vynikající operatéři a péče všech je zkrátka úžasná. K panu profesoru Zadražilovi chodím jako pacientka prakticky celý život, je to skoro jako druhé manželství," směje se Helena Šišmová. "Kromě toho, že je velkým odborníkem je i velmi pozorný a má smysl pro humor, což jako pacientky moc oceňujeme. Všichni jsou tady ale opravdu skvělí, od lékařů až po milé sestřičky," přitakává Lada Temelová.