Nejvyšší soud se v rozhodnutí ze dne 6. října 2021 ztotožnil se závěry, ke kterým dospěl už odvolací Městský soud v Praze, když za některé žalované výroky, konkrétně ty, ve kterých Miloš Zeman Ferdinandu Peroutkovi přisuzoval autorství článku "Hitler je gentleman", a které skutečně zasáhly do osobnostních práv žalobkyně, nařídil Ministerstvu financí, aby se za Českou republiku vnučce Ferdinanda Peroutky omluvilo. Jiné výroky pak Nejvyšší soud v souladu s právním názorem nižší instance v dovolacím řízení označil za hodnotící subjektivní soud prezidenta, který učinil Miloš Zeman na obsahově reálném základu, byť jej poněkud zkreslil. Za ty se Česká republika omlouvat nemusí.

Ministerstvo financí jednalo v řízení za Českou republiku, neboť už v květnu 2018, kdy se Nejvyšší soud v dovolacím řízení zabýval výroky Miloše Zemana poprvé, konstatoval, že prezident republiky je v postavení orgánu státu, přičemž za žalovaný stát nemůže jednat Kancelář prezidenta republiky, která je spíše jakousi servisní složkou Hradu a ne institucí zodpovědnou za náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené rozhodnutím anebo nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci České republiky. Miloš Zeman byl, na vlastní přání, nyní jen vedlejším účastníkem tohoto řízení.

Ministerstvo v dovolání namítalo především to, že výroky prezidenta republiky nelze považovat za výkon veřejné moci, Nejvyšší soud této argumentaci vůbec nepřisvědčil. Učinil tak nejen z odkazem na své předchozí rozhodnutí, ale také díky podpoře v nyní již konstantní judikatuře, protože obdobné závěry již byly v typově shodných případech potvrzeny nejen dalšími senáty Nejvyššího soudu, ale i rozhodnutími Ústavního soudu. Dovolání Ministerstva financí proto i ve vztahu k dalším uplatněným námitkám Nejvyšší soud odmítl.

Nejvyšší soud neshledal žádnou nesprávnost v posledním rozhodnutí odvolacího soudu, a proto dovolání žalobkyně, vnučky Ferdinanda Peroutky, zamítl. Paní Terezie Kaslová v něm zpochybnila, že by se dalo na další jí označené výroky Miloše Zemana týkající se Ferdinanda Peroutky pohlížet jako na subjektivní hodnotící soud. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře ohledně hodnotícího soudu uvádí, že hodnotící soud vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních subjektivních kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tj. také zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby. Zde šlo o právní, a nikoliv historické či znalecké posouzení, zda předmětné výroky prezidenta republiky nepostrádaly věcný a argumentační základ a odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, že prezidentovy výroky ochranu osobnosti Ferdinanda Peroutky poskytnutou soudem v tomto případě nevyžadují. Prezident republiky se dopustil nepochybně pro svá hodnocení části díla Ferdinanda Peroutky z let 1938 a 1939 nesprávností v citacích, aniž by bylo možno dovodit, že pro svou kritiku neměl žádné zdůvodnění, neboť se v této části Peroutkova díla vyskytly výroky obsahově podobné těm, které mu prezident republiky přisuzoval.