"V současné době nemáme mnoho zkušených potápěčů a potřebujeme je vycvičit na určitou úroveň. Proto je to hodně o vzájemném předávání informací," přiblížil hlavní účel výcviku jeho řídící poručík Michal Strejc.

Každý potápěč má svého buddyho, neboli partnera, se kterým se potápí a který na něj dává pozor. "Vytvořili jsme česko-slovenské dvojice, což bylo bezvadné. Ti ostřílenější tak mohli předávat zkušenosti těm, kteří ještě nemají tolik napotápěno," poznamenal desátník Jaroslav Konečný z velitelské roty 153. ženijního praporu.

Svého sparingpartnera mohli otestovat hned na začátku při takzvaném autobusu, kdy musí potápěči udržet během ponoru stejnou hloubku s ostatními. "Jeden velí a ostatní plavou ve dvojicích za ním. Vypadá to opravdu jako autobus, proto tomu tak říkám. Jedná se o poznávací ponor, který slouží ke zmapování lokality," popsal část programu Strejc. Jak ale poznamenal, třešničkou na dortu výcviku byly podvodní skútry a hlavně dekompresní ponory. "Neděláme to moc často a je to už aktivita pro zkušenější. Ti si ponor nejdříve pečlivě naplánují podle dekompresních tabulek, které určí zastávky během ponoru v dané hloubce na daný čas. Zastávky slouží k tzv. vysycení zbytkového dusíku z těla. Na dekompresních místech byly uloženy i náhradní láhve pro případ, že by jim docházel vzduch."

Velkou výzvou pro každého potápěče je plnění úkolů v 34 metrové hloubce, tedy úplně na dně lomu. "Pracujete v chladu, tmě a ještě pod velkým tlakem. Ten vám působí na mozek a ovlivňuje schopnost správně se rozhodnout a vnímat situaci racionálně," přiblížil náročnost hloubkového ponoru nadrotmistr Michal Ščepko z ženijního praporu Sereď. Zároveň dodal, že po vynoření má člověk pocit, že uběhl půlmaraton.

Právě práce pod vodou odlišuje vojenské potápění od civilního. "V civilu se jdete pod vodu kochat, užívat si ponor. V armádě naproti tomu máte zadanou práci, kterou musíte vykonat. A to mě na tom baví," doplnil Konečný.

Mezinárodní výcvik se spřáteleným ženijní praporem ze Slovenska se koná pravidelně jednou ročně. Potápěči 15. ženijního pluku se v břidlicovém lomu ale pravidelně potápějí 3krát až 4krát do roka. Jedním z důvodů jsou i tzv. odpotápěné hodiny, které musí splnit, aby nepřišli o licence.