ČSOP mnoho let usiluje o revizi seznamu druhů považovaných zákonem o myslivosti za zvěř. Tento historický seznam se dělí na dvě části - seznam druhů zvěře, kterou lze lovit, a seznam druhů, které lovit nelze. Důvod, proč ČSOP chce ze zákona tu druhou část úplně vypustit, není jen to, že seznam obsahuje řadu vzácných a zvláště chráněných zvířat. Důvodem je i skutečnost, že zákon o myslivosti stanoví při manipulaci se zvěří povinnosti, které ve svém důsledku nutí zákon porušovat všechny, kteří chtějí pomoci nalezeným zraněným zvířatům, která jsou v zákoně vedena jako zvěř. MZe nedávno ochráncům přírody napsalo: "V případě odchytu poraněné zvěře bez přítomnosti uživatelů honitby dochází k porušení ustanovení zákona o myslivosti." V takovém případě pak každý, kdo najde autem sraženou poštolku či po vichřici z hnízda vypadlé mládě holuba hřivnáče, by podle MZe měl přivolat myslivce z příslušné honitby a teprve pak snad záchrannou stanici? I kdyby telefony na myslivce byly veřejné, což nejsou, a i kdyby nálezce věděl, v které honitbě se právě nachází, když její hranice nejsou nijak vyznačeny, než se taková procedura uskuteční, významně se sníží možnost zvíře skutečně zachránit a vrátit zpět do přírody. Ano, holuba hřivnáče myslivci skutečně loví (20 000 ks ročně) a tedy lze s trochou fantazie předpokládat, že o všech holubech, které jim z honitby najednou zmizí, chtějí mít přehled. Ale poštolka? Tu mají myslivci v zákoně k čemu? Jen v roce 2020 záchranné stanice do péče přijaly 2190 poštolek a 1042 hřivnáčů. Znamená to, že tato zvířata stanice přijaly z rukou 3232 pytláků?

Další problém, kde účelné fungování záchranných stanic tvrdě naráží na zkostnatělý zákon o myslivosti, nastává ve chvíli, kdy se přijatou zvěř podaří vyléčit a připravit na vypuštění do přírody. Zákon o myslivosti přikazuje záchranným stanicím vypuštění vyléčené zvěře předem projednat s orgánem státní správy myslivosti a zároveň o tom předem uvědomit držitele honitby, do které má být zvěř vypouštěna. Je přitom lhostejné, zda jde o lovnou nebo nelovnou zvěř. "Projednání" samozřejmě není to samé co oznámení. Vyžaduje určitou aktivitu (a tedy čas) i ze strany úředníka státní správy myslivosti příslušného ORP. Vezměměž (= částice užívaná v dobách vzniku mysliveckého zákona běžně) jako konkrétní příklad nesmyslnosti této povinnosti opět poštolku (případ má v databázi ČSOP číslo PAVL/2020/272). Záchranná stanice v Pavlově přijala 12.5.2020 hladem a parazity vysílenou poštolku od pána, který ji nalezl (podle MZe upytlačil) u obce Hybrálec na Jihlavsku. Poštolka byla ve stanici 15 dní, než se vzpamatovala a dostala do kondice. 27.5.2020 byla u Hybrálce opět vypuštěna do přírody. Záchranná stanice přitom porušila zákon o myslivosti, protože vypuštění poštolky zpět do honitby předem neprojednala v Jihlavě s orgánem státní správy myslivosti a neoznámila to ani uživateli honitby, kterým je zřejmě Myslivecké sdružení Šacberk Hybrálec (veřejně je dostupná pouze poštovní adresa). Dopustila se tím nějak nebezpečného jednání, kterým by ohrozila zájmy české myslivosti či snad tohoto státu? Jen v roce 2020 záchranné stanice přijaly, vyléčily a vypustily zpět do přírody celkem 3945 jedinců druhů uvedených v zákoně o myslivosti jako zvěř. Je přitom velmi pravděpodobné, že ve většině případů postupovaly obdobně, jako u poštolky z Hybrálce.

Zákon o myslivosti by měl být změněn od základů. Přitom to nutně neznamená ohrozit tradice české myslivosti. MZe se však každé změně zákona usilovně brání. Jestliže se nyní v Poslanecké sněmovně projednává jeho ne příliš povedená novela a je na stole i návrh na vypuštění některých myslivecky nevýznamných druhů ze seznamu zvěře, pak tato tisková zpráva přináší další argumenty pro to, aby se tak stalo.