V posledních letech se pravidelně vzývá kult digitalizace státní správy. Všichni o ní mluví, nikdo její přínosy nezpochybňuje, každý uvádí jako příklad hodný následování Estonsko a současně ji nikdo nikdy neviděl. V době, kdy se velká část nejen komunikace, ale dokonce i lidského života přesunula do prostoru internetu a sociálních sítí, kdy peníze nahrazují bezdotyková zařízení a virtuální měny, si pro většinu úředních záležitostí stále musíme dojít osobně. Postavit se v určené dny a hodiny do fronty před příslušnou úřední přepážku, úplně stejně jako ve století minulém i předminulém. Digitalizace státní správy je v programovém prohlášení vlády. Mluví se zde o jednotném portálu státní správy a elektronizaci všeho, co elektronizovat jde. Jenomže zatímco vymyslet a spustit centrální řešení všeho je samozřejmě náročné a nelze to udělat přes noc, mnoho věcí by přes noc spustit šlo. Ale bohužel nejde. A nejde to proto, že to současná vláda odmítá udělat.

V roce 2015 se na úřad ombudsmanky obrátila žena, které se stala dopravní nehoda, když ji na kole srazilo auto. Stala se jí v místě vzdáleném 250 kilometrů od jejího bydliště. Během rekonvalescence byla prakticky nepohyblivá a potřebovala dokumenty, které byly na městském úřadě v místě nehody. Překonat v jejím zdravotním stavu vzdálenost 250 kilometrů bylo nemožné, a tak ji napadlo velmi jednoduché řešení. Nechat si dokumenty zaslat. Přece jen v roce 2015 už byla nejen pošta, ale dokonce také internet úplně všude, tak by to neměl být problém. Ale problém to byl. Úředníci trvali na tom, že musí přijet osobně, s tím, že zaslání dokumentů je nezákonné. Žena se proto obrátila na veřejného ochránce práv a od té doby se snažíme prosadit, aby úřady dokumenty posílaly elektronicky nebo poštou těm, kdo internet nemají nebo neumí používat. Marně. O digitalizaci se totiž pouze mluví. Ženě se pomohlo tak, že si o své dokumenty požádala přes zákon o svobodném přístupu k informacím, což je samozřejmě absurdní, ale v dané situaci jediné účinné.

Náš úřad proto začal šetřit, jaká je obvyklá praxe. Ukázalo se, že se přístup liší v závislosti na ochotě úředníků a jejich interpretaci zákona. Zhruba polovina úřadů dokumenty dávno zasílá a neevidují s tímto přístupem žádné problémy. Čas, který úředník nebo úřednice věnuje skenování a zasílání spisu, totiž zase ušetří tím, že ho nemusí věnovat osobnímu jednání.

Chtěli jsme proto, aby se praxe sjednotila, a to, co zatím lze jen někde, bylo možné všude. Obrátili jsme se nejprve na tehdejšího ministra vnitra Lubomíra Metnara, aby praxi úřadů sjednotil, protože podle mého výkladu správního řádu jsou úřady již dnes povinny dokumenty elektronicky nebo poštou poskytovat. Podle Lubomíra Metnara však tato povinnost ze zákona nevyplývá, záleží pouze na ochotě úředníků. Protože té se však občas nedostává, obrátila jsem se přímo na vládu Andreje Babiše, aby novelizovala příslušný zákon, aby se z ochoty stala úřední povinnost.

Vláda zákon novelizovat nechce a odkázala na poradní sbor ministra vnitra, kterým už byl Jan Hamáček, aby tuto povinnost úřadům uložil metodickým pokynem. Ten sdělil stejné stanovisko jako předchozí ministr.

Vláda i ministr přitom mohou prostě nařídit, že úřady tyto dokumenty elektronicky nebo poštou poskytovat budou. Je to v jejich pravomoci. Ostatně minimálně se shodnou na tom, že správní řád úřadům nezakazuje lidem jejich dokumenty elektronicky nebo poštou zasílat. Právě proto je celá situace natolik nepochopitelná. Této "jednoduché" digitalizaci nestojí v cestě vůbec nic, kromě rozhodnutí vlády nebo ministra vnitra. Jedním rozhodnutím by mohli bez dalšího zjednodušit život tisícům lidí v celé zemi.

Možné to je, protože už dnes to tak mnohé úřady samy od sebe samozřejmě dělají. Na každém úřadě je dnes kopírka, internet a elektronická pošta. Každý úřad v zemi má vybavení pro to, aby zahájil tento první krok k elektronizaci státní správy. Aby lidé nemuseli jako v 19. století chodit na úřad osobně, aby si nemuseli brát dovolenou, když musí jet až do krajského města, nebo dokonce do toho hlavního, protože některé úřady mají v celé zemi jen jedno sídlo. Vláda ani ministr to však nechtějí. Vzpomeňte si na ně, až budete muset na úřad pro kopii nějakého dokumentu, až se budete ptát sami sebe, jak je to vůbec v 21. století ještě možné. Myslet u toho můžete třeba na Estonsko.