Tato opatření byla ze strany České republiky zavedena za účelem ochrany spotřebitele s ohledem na předchozí zkušenosti České republiky s opuncovanými drahými kovy ze třetích zemí, u kterých v některých případech docházelo k nesprávnému označování ryzosti. S tímto postojem, který Česká republika zastávala po celou dobu řízení, se Komise neztotožnila a podala dne 24. listopadu 2015 žalobu k Soudnímu dvoru EU (SDEU).

Rozsudek SDEU ve věci C-525/14 Komise vers. ČR ze dne 22. září 2016 na první pohled mohl vypadat, že nahrával Komisi, když uvedl, že se Česká republika dopustila porušení Smlouvy o fungování EU, protože se předmětná opatření vztahovala i na opuncované drahé kovy na nizozemském území a ne pouze na ty, které byly opuncovány ve třetích zemích. Při pečlivém čtení však dal SDEU fakticky za pravdu České republice, když vyjádřil názor, že členské státy mohou mít za to, že puncovní značky vyrážené na území třetích států neposkytují rovnocennou úroveň ochrany spotřebitele jako puncovní značky vyrážené nezávislými subjekty na území členských států a tudíž je možné pro ně vyžadovat další kontroly.

V návaznosti na vydaný rozsudek probíhala intenzivní jednání mezi Českou republikou a Komisí za účelem jeho implementace. Jako výsledek bylo vydáno a následně Komisi notifikováno sdělení předsedkyně Puncovního úřadu, které stanovuje požadavky, za kterých český Puncovní úřad uznává nizozemské puncovní značky vyražené v zemích mimo EU.

Česká republika tak úspěšně obhájila svůj přístup, a to nejen přesvědčením SDEU o oprávněnosti svých opatření vůči výrobkům z drahých kovů opuncovaných ve třetích zemích, ale následně také i při jednáních s Komisí ohledně výkladu a implementace rozsudku SDEU.